I když stejně jako jindy

žiju, rád, i bez podmínky.

Za žaluziemi chrčí nedotčený,

bezvětřím rozdmýchaný,

prostor k pronajmutí,

v partii věčných snů.

Vystavuji se kritice: prý že

kafemlejnky, nikdy nekupované,

leží snad jen na policích, odvěky.

Pokoj a jeho vlnící se hladina

věcí s nekonečným užitkem

spí v jemném toku hudby

a díku jejímu zdroji,

malým starým repráčkům.

pravidla

potkají se dva páni
odcházejí zkroušení
potkají se dvě paní
taky zkroušeny

ve městě se mluví o
romech a mládeži
nikdy není daleko ke
krádeži
a spaní pod mostem
a kdo ví kde ještě

doma?
vycházíme a scházíme
rodina je základ státu
a pro někoho oběd na stole

chlapi se u nás zase poprali
a ženský jenom ožraly
hospoda zasmrádla
peníze přibyly

sezení

ve tmě leží malý rýč
rozhodnu se pro díru
všichni lezou z díry pryč
do světla
zbylého

když svítí žárovka
jsem uzavřen
v pokoji plném stínů
bez úkrytu
ale beze strachu

po ránu
je nutné odtáhnout žaluzie
a pustit vzduch
jinak se přisaje pot
a oči neodlepí

jím oběd
mozek hltá
ještě čerstvé světlo
a stravuje již
promarněný čas

stmívá se
a lidi chodí z práce
nic mě nebolí
jenom stárnu