strach nebo nic

strach a nechuť
pondělí a čtvrtek

třistatřicettři dní
nezní

bude to v pořádku
nebo nic se neděje

blízkost

takže co, řekli jsme si, že spolu budeme, a tak spolu jsme. ale co víc, co víc si ještě uděláme, co víc si řekneme, až se po letech uvidíme, než že za úsvitu vedle sebe sedět budeme, den dotažený do konce.

kulomet

Znám spoustu lidí, kteří by to odsoudili. Sedím tu svázaný a nějaký muž mi uřezává ucho a při tom se baví se svým společníkem. Nerozumím jim ani slovo, ale docela by mě zajímalo, co je tolik unáší. Ani jednomu očividně nevadí krev, mně vadí asi pro to, že je moje. Tím jsem to možná trefil, chtějí mé ucho a prsty asi právě kvůli tomu, že jsou moje, že jsou něčím, co nelze jednoduše získat, jelikož je tento čin chápán jako zločin. A trest? Trest je nemine, zdají se být docela civilizovaní, když ne trest veřejný, tak je stihne svědomí. To jim zabrání, aby tohle neudělali znovu minimálně dva roky, třeba? Nebo to už nikdy znovu neudělají, zdají se být mladí. Ti lidé asi dostali málo prostoru na to, aby se vyřádili. Anebo ten prostor dostali až teď. Můžou tomu konečně přijít na kloub, dojít až na kost. Věřím, že mě pustí, možná mi i ty prsty dají, za chvíli je určitě omrzí. Ne, to musím zavrhnout, to bych neudělal ani já. Budou s tím žít, s tím, že mě nakonec zabili a ani nestihli to, co si umanuli, protože museli pospíchat, někdo nečekaně přišel a já jen zrovna nevěděl, jestli je to brzy nebo bych chtěl ještě chvíli dýchat. Uslyšeli rachot a já to nestihl, užíval jsem si, jak vyprchává život z mého těla. Ten život za to stál.

vzdálenost

jsem o dva měsíce starší,
za jak dlouho mě doženeš?

nebo se to už stalo?
potkáme se vůbec někdy?
možná si jednou nevezmeš prázdniny.
já fakt nevím.
to ví jen někdo starší
nebo mladší.

stíhá tě svědomí,
co s tím dnes naděláš.
nesežere tě,
ty nesežereš je.
oba se trochu najíte.

čekám, až mi uschnou vlasy,
abych mohl jít ven, kam asi.

co je zde a co je venku,
kde je více naděje?

naději nehledám,
měl jsem ji včera,
když jsem nad ránem bloudil městem,
vše už bylo řečeno,
zbývalo jen být,
být zde anebo venku.

hmm.
lidé nejsou schopni být svobodní, tak jako každý jiný organizmus, který žije v časoprostoru. čistá svoboda je myšlenkově neuchopitelná. v nás existuje jen princip svobody.
lidé se chtějí nechat svazovat, protože musí, protože nedokážou jinak. musí jíst, musí dýchat, musí být opatrní, aby se nezabili, musí přemýšlet (, protože mají paměť). a podobně jako se hlásí potřeba nadechnout se nebo hlad, hlásí se i vědomí s myšlenkami. myslím si, že pořád děláme to samé, akorát se nám to jeví tak, aby nás to nikdy nepřestalo bavit a my splnili funkci, která nám byla dána (sounds like matrix).
tak jako se vrací chuť na hranolky, se vrací i chuť na svobodu, resp. nějaký myšlenkový princip svobody. ten se ve mně nakupil a vznikl radikální postoj, který stál za tím, co jsem zde psal. toho pocitu jsem se teď, když se mi vyjevila jeho podstata, zbavil. ale co s tím? čas řekne víc.