kulomet

Znám spoustu lidí, kteří by to odsoudili. Sedím tu svázaný a nějaký muž mi uřezává ucho a při tom se baví se svým společníkem. Nerozumím jim ani slovo, ale docela by mě zajímalo, co je tolik unáší. Ani jednomu očividně nevadí krev, mně vadí asi pro to, že je moje. Tím jsem to možná trefil, chtějí mé ucho a prsty asi právě kvůli tomu, že jsou moje, že jsou něčím, co nelze jednoduše získat, jelikož je tento čin chápán jako zločin. A trest? Trest je nemine, zdají se být docela civilizovaní, když ne trest veřejný, tak je stihne svědomí. To jim zabrání, aby tohle neudělali znovu minimálně dva roky, třeba? Nebo to už nikdy znovu neudělají, zdají se být mladí. Ti lidé asi dostali málo prostoru na to, aby se vyřádili. Anebo ten prostor dostali až teď. Můžou tomu konečně přijít na kloub, dojít až na kost. Věřím, že mě pustí, možná mi i ty prsty dají, za chvíli je určitě omrzí. Ne, to musím zavrhnout, to bych neudělal ani já. Budou s tím žít, s tím, že mě nakonec zabili a ani nestihli to, co si umanuli, protože museli pospíchat, někdo nečekaně přišel a já jen zrovna nevěděl, jestli je to brzy nebo bych chtěl ještě chvíli dýchat. Uslyšeli rachot a já to nestihl, užíval jsem si, jak vyprchává život z mého těla. Ten život za to stál.